Moje DRUHÁ fotografie pořízená NA KINOFILM byli tihle DVA BEZDOMOVCI. Robert (vlevo) mi SÁM NABÍDNUL, zda bych si je nechtěla vyfotit. I když jsem se TROCHU BÁLA, NEVÁHALA JSEM ani minutu. Téma lidí bez domova mě VŽDYCKY LÁKALO ... Tak moc jsem se soustředila na správné nastavení fotoaparátu, že jsem vnímala jen hlasy, které se ozývaly z RADIA NA BATERKY.
Když jsem jim PO MĚSÍCI PŘINESLA vytištěnou FOTOGRAFII, PODĚKOVALI mi a zeptali se, KOLIK PENĚZ MI MAJÍ DÁT. Jeden vytáhl z kapsy DESET KORUN a druhý DVACET. Od té doby se sama sebe ptám: čím to je, že lidé, kteří nemají TÉMĚŘ NIC se vám snaží dát alespoň TO MÁLO co mají. A lidé, pro které pomalu DĚLÁTE KOTRMELCE, honíte se a stavíte na hlavu, by chtěli VŠECHNO HNED a za pětikačku CELOU STŘELNICI.
Později jsem se "spřátelila“ i s ostatními bezdomovci, troufám si říct, že si mě OBLÍBILI a kdykoliv jsem procházela ulicí, ZE VŠECH STRAN se ozývalo "DOBRÉ RÁNO; Ať ti to v práci uteče; HELE VERONIKA JDE DO PRÁCE; Sluší ti to Veroniko; JÉÉ TY MÁŠ ZASE NOVÉ VLASY; Jak se dneska máš?" Jednou, když se na ulici objevil NOVÝ bezdomovec, který si na mě DOVOLOVAL se mi od “mých bezdomovců“ dostalo SLOVNÍ POMOCI - ,,Tu nech, to je naše Verunka.“
Vyfotografováno na fotoaparát Fevueflex 2000cl
Roberta do teď POTKÁVÁM. Má pronajatý BYT, PRACUJE a tuhle fotografii má údajně NA FACEBOOKU. Teda takhle mi to alespon říkal, co je tom pravdy NEVÍM, ale vždy, když ho potkám a prohodím s ním pár slov, mám hned LEPŠÍ DEN.
A to přece jde, ne?!
Prostě album plný barevnejch kytek. 
Komentáře